Izaiáš, 57.kapitola

1. Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, [a] žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý,

2. Že dochází pokoje, [a] odpočívá na ložci svém, kdožkoli chodí v upřímosti své.

3. Ale vy přistupte sem, synové kouzedlnice, símě cizoložníka a smilnice.

4. Komu se to s takovou chutí posmíváte? Proti komu rozdíráte ústa, vyplazujete jazyk? Zdaliž nejste synové neřádní, símě postranní?

5. Kteříž smilníte v hájích pod každým dřevem zeleným, zabíjejíce syny své při potocích, pod vysokými skalami.

6. Mezi hladkými kameny potočními [jest] díl tvůj. Tiť [jsou,] ti los tvůj, na něž také vyléváš mokrou obět, obětuješ suchou obět. V těch-liž bych věcech se kochal?

7. Na hoře vysoké a vyvýšené stavíš lože své, a tam vstupuješ k obětování oběti.

8. Pamětné pak znamení své za dvéře a za veřeje stavíš, když ode mne, odkryvši se, vstupuješ, a rozšiřuješ lože své, činíc [je] prostrannější víc než pohané; miluješ lože jejich, [kdež] místo oblíbíš.

9. Chodíš i k králi s olejem, a s mnohými vonnými mastmi svými; posíláš zajisté posly své daleko, a ponižuješ se až do hrobu.

10. Pro množství cest svých ustáváš, aniž říkáš: Daremnéť jest to. Nalezla jsi sobě zběř ku pomoci, protož neželíš práce.

11. A kohož jsi se děsila a bála, že jsi klamala, a na mne se nerozpomínala, ani připustila k srdci svému? Zdali proto, že jsem já mlčel, a to zdávna, nebojíš se mne?

12. Já tvou spravedlnost oznámím, a skutky tvé, kteřížť nic neprospějí.

13. Když křičeti budeš, nechať tě vysvobodí zběř tvá. Ano pak všecky je zanese vítr, a zachvátí marnost, ale kdož doufá ve mne, vládnouti bude zemí, a dědičně obdrží horu svatou mou.

14. Nebo řečeno bude: Vyrovnejte, vyrovnejte, spravte cestu, odkliďte překážky z cesty lidu mého.

15. Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano [i] s tím, kterýž jest skroušeného a poníženého ducha [přebývám,] obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce skroušených.

16. Nebuduť se zajisté na věky nesnadniti, aniž se budu věčně hněvati, neboť by duch před oblíčejem mým zmizel, i dchnutí, [kteréž] jsem já učinil.

17. Pro nepravost lakomství jeho rozhněval jsem se, a ubil jsem jej; skryl jsem se a rozhněval proto, že odvrátiv se, odšel cestou srdce svého.

18. Vidím cesty jeho, a však uzdravím jej; zprovodím jej, a jemu potěšení navrátím, i těm, kteříž kvílí s ním.

19. Stvořím ovoce rtů, hojný pokoj, dalekému jako blízkému, praví Hospodin, a tak uzdravím jej.

20. Bezbožní pak budou jako moře zbouřené, když se spokojiti nemůže, a jehož vody vymítají nečistotu a bláto.

21. Nemajíť žádného pokoje, praví Bůh můj, bezbožní.