Žalm 102

1. (102:1) Modlitba chudého, když sevřín jsa, před Hospodinem vylévá žádosti své. (102:2) Hospodine, slyš modlitbu mou, a volání mé přijdiž k tobě.

2. (102:3) Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne.

3. (102:4) Nebo mizejí jako dým dnové moji, a kosti mé jako ohniště vypáleny jsou.

4. (102:5) Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul.

5. (102:6) Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé.

6. (102:7) Podobný jsem učiněn pelikánu na poušti, jsem jako výr na pustinách.

7. (102:8) Bdím, a jsem jako vrabec osamělý na střeše.

8. (102:9) Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou.

9. (102:10) Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji,

10. (102:11) Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.

11. (102:12) Dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva usvadl jsem.

12. (102:13) Ale ty, Hospodine, na věky zůstáváš, a památka tvá od národu až do pronárodu.

13. (102:14) Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu, a čas uložený přišel.

14. (102:15) Nebo líbost mají služebníci tvoji v kamení jeho, a nad prachem jeho slitují se,

15. (102:16) Aby se báli pohané jména Hospodinova, a všickni králové země slávy tvé,

16. (102:17) Když by Hospodin vzdělal Sion, a ukázal se v slávě své,

17. (102:18) Když by popatřil k modlitbě poníženého [lidu], nepohrdaje modlitbou jejich.

18. (102:19) Budeť to zapsáno pro budoucí potomky, a lid, kterýž má stvořen býti, chváliti bude Hospodina,

19. (102:20) Že shlédl s výsosti svatosti své. Hospodin s nebe na zemi že popatřil,

20. (102:21) Aby vyslyšel vzdychání vězňů, a rozvázal ty, kteříž již k smrti oddání byli,

21. (102:22) Aby vypravovali na Sionu jméno Hospodinovo, a chválu jeho v Jeruzalémě,

22. (102:23) Když se spolu shromáždí národové a království, aby sloužili Hospodinu.

23. (102:24) Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých,

24. (102:25) [Až] jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá,

25. (102:26) [I] prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa.

26. (102:27) Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou.

27. (102:28) Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou.

28. (102:29) Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou.