Job, 14.kapitola
Bible Kralická (1613):
1. Člověk narozený z ženy [jest] krátkého věku a plný lopotování.
2. Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
3. A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
4. Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
5. Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, [a] cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
6. Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
7. [O] stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
8. By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
9. [Avšak] jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
10. Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
11. Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
12. Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni [lidé,] aniž se probuzují ze sna svého.
13. Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
14. Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky [tedy] dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
15. Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
16. Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
18. Jistě že [jako] hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
19. [Jako] kamení stírá voda, [a] povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak [i ty] naději člověka v nic obracíš.
20. Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
21. Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
22. Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.