Job, 12.kapitola

1. Odpověděv pak Job, řekl:

2. V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.

3. I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?

4. Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý [a] upřímý.

5. Pochodně zavržená [jest] (podlé smýšlení [člověka] pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.

6. Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí [dobré věci] v ruku jejich.

7. Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.

8. Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.

9. Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?

10. V jehož ruce [jest] duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.

11. Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?

12. Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.

13. [Nadto pak] u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.

14. Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

15. Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.

16. U něho jest síla a bytnost, jeho [jest] ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.

17. On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

18. Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.

19. On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.

20. On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.

21. On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.

22. On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.

23. On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.

24. On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,

25. Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.