Job, 10.kapitola

Bible Kralická (1613):
1. Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2. Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3. Jaký máš na tom užitek, že [mne] ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4. Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5. Zdaž [jsou] jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6. Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7. Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8. Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, [a teď] pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9. Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10. Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11. Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12. Života z milordenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13. Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14. Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15. Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, [ani tak] nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16. Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17. Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18. Proč jsi jen z života vyvedl mne? [Ó bych] byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19. A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20. Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21. Prvé než odejdu [tam,] odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22. Do krajiny, [pravím,] tmavé, [kdež jest] sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.