Job, 7.kapitola
Bible Kralická (1613):
1. Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2. Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává [skonání] díla svého:
3. Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci [plné] trápení jsou mi odečteny.
4. Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A] pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5. Tělo mé odíno jest červy a strupem [i] prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6. Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
8. Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
10. Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11. Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12. Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13. Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14. Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15. Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16. Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17. Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18. A že ho navštěvuješ každého jitra, [a] každé chvíle jej zkušuješ?
19. Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20. Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21. Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.