Job, 13.kapitola

Bible Kralická (1613):
1. Aj, všecko [to] vidělo oko mé, slyšelo ucho mé, a srozumělo tomu.
2. Jakož vy znáte [to,] znám i já, nejsem zpozdilejší než vy.
3. Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným [o] svou při jednati budu.
4. Nebo vy jste skladatelé lži, a lékaři marní všickni vy.
5. Ó kdybyste aspoň mlčeli, a bylo by vám to za moudrost.
6. Slyštež medle odpory mé, a důvodů rtů mých pozorujte.
7. Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest?
8. Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?
9. Zdaž [vám to] k dobrému [bude,] když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete?
10. [V pravdě žeť] vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby [jeho] šetřiti.
11. Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?
12. Všecka vzácnost vaše podobná jest popelu, [a] hromadám bláta vyvýšení vaše.
13. Postrptež mne, nechať já mluvím, přiď na mne cokoli.
14. Pročež bych trhati měl maso své zuby svými, a duši svou klásti v ruku svou?
15. By mne i zabil, což bych [v něho] nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím.
16. Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde.
17. Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou [pusťte] v uši své.
18. Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.
19. Kdo [jest,] ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil?
20. Toliko té dvoji věci, [ó Bože,] nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati:
21. Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.
22. Zatím povolej [mne,] a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi.
23. Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.
24. Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?
25. Zdaliž list [větrem] se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?
26. Že zapisuješ proti mně hořkosti, a dáváš mi v dědictví nepravosti mladosti mé,
27. A dáváš do klady nohy mé, a šetříš všech stezek mých, na paty noh mých našlapuješ;
28. Ješto člověk jako hnis kazí se, [a] jako roucho, kteréž jí mol.